Yugoslavian wars of secession

Staša Tkalec v članku Načelo nevračanja v mednarodnem humanitarnem pravu: apli- kacija načela nevračanja ob razpadanju SFRJ in aktualnem begunsko-migrantskem vprašanju v Evropi obravnava vprašanje zaščite beguncev, ki zapustijo svojo državo zaradi oboroženih spopadov. Poda pregled prakse držav EU v primeru vojn ob razpa- du SFRJ ter ob sedanjem begunskem valu. Ugotovi, da se načelo nevračanja, kot je urejeno v ženevskih konvencijah in v Konvenciji o beguncih, ne nanaša na sedanjo begunsko situacijo, ga je pa kot splošno pravilo mednarodnega prava, ki predstavlja presečno točko MPČP in MHP, treba uporabiti tako, da je potrebna vsebinska pre- soja vsakega posamičnega primera. Koncept varnih držav ne zadošča, kar je s svojo prakso potrdilo tudi ESČP.

The battlefields are spaces of death and destruction. In the combat zone soldiers fight and kill while witnessing the death of their comrades. These unprecedented life experiences are regularly shaped by strong emotional responses. In this paper I analyse the complex emotional dynamics of fighting and killing in the combat zone. I explore the
war-time experiences of ordinary soldiers who fought in the 1991-1995 wars in Croatia and Bosnia and Herzegovina. The paper is based on the interviews I conducted with the members of the Croatian Army and the Bosnian Serb Army who had direct experience of the battlefield. The focus is on the relationship between emotions and violence in the
theatres of war with a spotlight on the personal experiences of fighting and killing. The paper challenges the existing interpretations of this phenomenon and argues that the killing in war is neither uniformly easy nor unvaryingly difficult but is context dependent, variable and highly contingent. Furthermore, the acts of fighting and killing do not automatically trigger pre-existing and stable emotions but the violent processes themselves generate distinct emotional dynamics. Rather than simply following the violent actions emotions are in fact often made in the very acts of fighting and killing.

Vergangenheitsaufarbeitung ist keine Erfolgsgeschichte, sondern ein Lernprozess. Wahrheitskommissionen veranschaulichen dies besonders gut. Wie Jacqueline Nießer in ihrer kulturwissenschaftlichen Pionierstudie zur REKOM Initiative für eine regionale Wahrheitskommission auf dem Gebiet des ehemaligen Jugoslawien aufzeigt, stehen dabei nicht die vom Internationalen Strafgerichtshof verurteilten Täter im Mittelpunkt des Aufarbeitungsprozesses, sondern all jene, die sich als Leidtragende der jugoslawischen Zerfallskriege begreifen. Nießer rekonstruiert das REKOM-Projekt als transnationalen Zusammenschluss von Marginalisierten, die mittels der international geförderten Transitional Justice für ihre Anerkennung als Opfer im postjugoslawischen Raum kämpfen. Vergangenheitsaufarbeitung wird hier als Prozess untersucht, bei dem die Beteiligten lernen, mit Widerständen und Rückschlägen produktiv umzugehen. Verständigung ist dabei wichtiger als Versöhnung.

ENG:
Coming to terms with the past is a learning process. Jacqueline Nießer illustrates that well in her pioneering study of the RECOM initiative, a regional truth commission tasked with establishing the facts about war crimes and other human rights violations committed on the territory of the former Yugoslavia between 1991 and 2001. Many of the perpetrators of Yugoslavia’s wars of disintegration were subsequently put on trial by the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia; the RECOM initiative, meanwhile, focuses on the people who identified themselves as victims of the wars, with activists framing their work in terms of Transitional Justice. Nießer reconstructs the RECOM initiative as a transnational cooperation of marginalized groups in the post-Yugoslav space, fighting for recognition of their experience. Dealing with the painful past has amounted to a process by which activists have found productive ways of meeting challenges and setbacks. What has emerged is the realisation that dialogue is more significant than reconciliation.

Zenderowski, radosław et al.: Mieliśmy swój dom, w którym byliśmy szczęśliwi… Konflikty etniczne na terytorium byłej Jugosławii w narracjach migrantów z państw postjugosłowiańskich mieszkających w Austrii [We had our home where we were happy… Ethnic conflicts in the territory of the former Yugoslavia in the narratives of migrants from the post-Yugoslavian countries living in Austria]. Warszawa : Wydawnictwo Naukowe UKSW, 2019, 138 s., ISBN 978-83-8090-548-1.
In Studia Politica Slovaca : časopis pre politické vedy, najnovšie politické dejiny a medzinárodné vzťahy, 2019, vol. XII, no. 2, p. 122-126. ISSN 1337-8163.

Based on fieldwork (2016–2018), this paper provides the discourse analysis of the interviews with people of Bosniak ethnicity originating from Serbia and Bosnia, currently living in Berlin. The paper investigates the role of personal networks – meaning primary and extended family, friends, co-ethnics, etc. – in supporting the Bosniak migrants in the period from the Bosnian war 1992–1995 until today. By using content analysis, the thematic inventory embedded in the transcribed utterances is extracted and commented upon. It is argued that these utterances and the themes around which discourse was built shed new light on the role of personal networks in migration.

Key words: linguistic anthropology, fieldwork, discourse analysis, migrants, Bosniaks, Muslims, Germany, personal networks

The article examines the Dutch image of the Balkans during the disintegration of Yugoslavia in the 1990s and its functions in Netherlands’ debates about proposed interventions of the international society in the conflict. It is based on publications in two of the biggest local dailies, NRC Handelsblad and De Volkskrant, from selected years in the period between 1990 and 1999, which are analysed on the background of the main discussion in the Dutch society initiated by the events in Yugoslavia. Among the goals were mapping the Dutch image and finding particular features as compared to the better researched cases in other western countries. The author identifies two key motifs in those items where the conflict is placed in a particular Balkan context – the region is non-European and it is characterised by a tradition of extreme violence rooted in its very troubled history -, and tries to find out to what extent Balkan stereotypes played a role in defending certain political agendas.

Predgovor (Introduction), In: Boban Batrićević, Bog našeg nacionalizma. Recepcija, reinterpretiranje i korišćenje Njegoševa lika i djela u političkoj propagandi i diskursu vlasti u Crnoj Gori od 1851. do 2013. godine, Cetinje - Podgorica 2018, pp. 11-15.

Review of the Photographic Exhibition “Four Seasons in the Silver Valley: Srebrenica through the Lens of Locals and an Anthropologist”, Authors: Markéta Slavková, Ibro and Ibrahim Begić, Charles University Jinonice Building, U Kříže 5, Prague 5 (main hall), February 2018.

Reference: František Šístek, "Srebrenica: Four Seasons in the Silver Valley", Blog KRVS (Department of Russian and East European Studies, Institute of International Studies, Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague), February 11, 2018. Link: https://krvs.fsv.cuni.cz/KRVS-242.html

"Černá Hora trochu jinak", In: Mezinárodní politika, vol. XXV, nr. 10/2001, pp. 33-35. Polemics with the article "Černá Hora a Srbsko", In: Mezinárodní politika, vol. XXV, nr. 7/2001, pp. 8-11, written by Jiří Dienstbier (1937-2011), Special Rapporteur of the Commission on Human Rights on the Situation of Human Rights in Bosnia and Herzegovina, the Republic of Croatia and the Federal Republic of Yugoslavia.

Milí čtenáři, další půlrok je za námi a opět se setká- váme nad novým číslem časopisu Porta Balkanica. Uplynulé měsíce byly v jihovýchodní Evropě, jak je zde ostatně dobrým zvykem, doslova nabité událostmi. Zatímco Řecko ochromovaly časté stávky, mladí Srbové si oddechli, když parlament schválil zrušení povinné vojenské služby. Na přelomu srpna a září zase mnohé země zachvátila basketbalová horečka, neboť se v Turecku konalo mistrovství světa. Ač není v našich silách veškeré dění na Balkáně obsáhleji reflektovat na stránkách časopisu, rádi bychom Vás alespoň nějakým způsobem na nejvýznamnější události upozornili. Tím se dostáváme k novince čísla, jež máte před sebou. Časopis jsme rozšířili o rubriku Kronika dění na Balkáně, v níž pro Vás redakční tým připravil přehled toho nejdůležitějšího, co se za sledovaných šest měsíců (květen–ří- jen 2010) v jihovýchodní Evropě událo. V  příštím roce nás čeká řada dalších změn, nejzásadnější z nich je asi skutečnost, že bychom rádi časopis převedli na formu mezinárodního recenzovaného periodika. Bude to znamenat zvýšené nároky na redakční řízení, administrativu i přispěvatele (původní články budou muset být opatřeny anotací a klíčovými slovy v češtině/slovenštině a angličtině), na druhé straně to jistě přinese posílení zájmu nejen ze strany odborné veřejnosti. Činnost Občanského sdružení Porta Balkanica však zdaleka nespočívá pouze ve vydávání stejnojmenného časopisu. V  měsíci březnu jsme se spolupodíleli na organizaci mezinárodní konference věnované výuce bulharského jazyka ve slovanském i neslovanském světě (příspěvky z této akce vyjdou v  samostatném sborníku), v prosinci proběhl úspěšný balkánský večer, vícedenní setkání studentů a příznivců Balkánu, našim vzácným hostem byl předseda kosovského PEN klubu, literární vědec a básník prof. Basri Çapriqi a kromě toho pokračovala práce na první komplexní české mluvnici albánštiny, která by měla vyjít v příštím roce.

• As literature is my main and major concern, for a long time I was thinking about my REPULSION to write texts about war or wars in Yugoslavia • One of the reasons I believe was my distrust in lies and inaccuracies which I've been facing in regards to this topic ever since the civil war started in former Yugoslavia in 1992 • Another reason which for me was much more real and essential than the one I mentioned, was a feeling I've had for a long time but was not able to formulate until recently. A while ago, I ran into a critical text by a French literary critic Laurand Kovacs who was analysing the fragmented texts of certain modernists and their jagged, chopped of sentence-we find that sort of sentence in Joyce, in Cendrars, and in Milosh Crnjanski for instance. On the occasion Laurand said that IT WAS NORMAL for the modernists who have lived during the First World War and the Second World War to write this kind of sentence as well as the texts which were not logical and coherent, because, the very desire to systematize horrible experiences and put them together into coherent memories or text would have meant justifying them. In a way, justifying such a text would imply justifying an experience which in its nature was unjustifiable, or making coherent something which escapes logic and coherence. His intelligent statement I was feeling almost intuitively at a guttural level throughout these recent Balkan wars and I was systematically refusing to accept writing assignments when editors asked me to do so. • However, in 1992, and 1993, at the time when the war in Bosnia was in its full development, one of my American publishers, Semiotexte of the Columbia University, asked me to write a story, just a short story on what was going on there. My position was very delicate-at that time my mother, who was a Bosnian Serb was going crazy-she was remembering the events from the second world war when the Ustashis and the Nazis slaughtered her whole family in Banja Luka.

Posto je knjizevnost moja sustinska preokupacija , i to u svim njenim oblicima ispoljavanja , ipak cu priznati da vec godinama pokusavam, prilikom drustveno-teorijskog istrazivanja knjizevnosti, da u prvi plan stavim njenu estetsku funkciju. To ne znaci da me njene neke druge uloge i funkcije ne zanimaju, ili da ih u presudnom trenutku potpuno zapostavljam-naprotiv ! Medjutim, nedavno sam se nasla u situaciji u kojoj sam se potrudila da istinski proanaliziram sasvim opipljiva i stvarna osecanja GADJENJA i ODVRATNOSTI koja se u meni, kao piscu, javljaju u trenutku kada se suocavam sa mogucnoscu pisanja teksta o skorasnjem civilnom ratu u Jugoslaviji. Razlozi za ovakva osecanja su brojni i neka njihova porekla u stanju sam sasvim precizno da odredim : da podvucem cinjenicu da ratni tekstovi razlicitih epoha i autora nisu u meni uvek izazivali odbojnost ; neke od mojih najdrazih knjiga koje sam procitala (Hemingvej, Tolstoj, Jinger, itd.) pripadaju zanru ratne literature. Jedan od razloga, pak, koji me sprecava da se sa strascu posvetim fenomenu tragicnog sukoba u mojoj domovini u pisanoj formi koja nadilazi novinarsku tekstualnu dokumentaciju, pociva u neizmernom gomilanju netacnosti i laznih informacija koja uporno prate gradjanske sukobe u zemlji od pocetka devedesetih pa naovamo. Patetika, ostrascenost, izvrtanje osnovnih politickih i drustvenih akcija samo su neki od dodatnih elemenata koji prigusuju mogucnost ozbiljnijeg bavljenja ovim fenomenom u nekom iole estetski-pristupacnom obliku. Drugi razlog, koji je mozda, za pisca jos sustinskiji i legitimniji-u pogledu ne bavljanja ovom vrstom tematike, nametao mi se intuitivno, iako do skora nisam bila u stanju da ga precizno formulisem, tacnije, sve do trenutka kada sam naisla na kriticki tekst francuskog interpretatora knjizevnosti, Laurand-a Kovacs-a koji je analizirao iseckane tekstove modernista i njihovu izlomljenu i izfragmetiranu recenicu. Ovu vrstu meandriranja recenice koja cesto dovodi do utiska da je tekst nekoherentan i nepovezan zaticemo kod svih znacajnih modernista koji su preziveli strahote I svetskog rata, kod Dzojsa i Sandrara, na primer, ali i kod Milosa Crnjanskog, o cijem je delu Kovacs ozbiljnije pisao u Francuskoj. U svom tekstu o romanu « Dnevnik o Carnojevicu » Milosa Crnjanskog, Kovacs je odista smisleno primetio da je za pisce-moderniste koji su preziveli Prvi i Drugi svetski rat bilo sasvim NORMALNO da pisu vrstu recenice i teksta koji su bili po obliku izfragmentirani, nekoherentni i koji su posledicno zvucali nelogicni, jer bi i sama zelja da sistematizuju uzasna ratna iskustva i da ih zabeleze i okupe u vidu koherentnog secanja ili teksta podrazumevala njihovo opravdavanje, dakle, opravdavanje fenomena koji se ne moze opravdati, kao i sto bi

Kdo v Sarajevě tráví v posteli bezesné noční hodiny, ten může slyšet hlasy sarajevské noci. Těžce a sebejistě odbíjejí hodiny na katolické katedrále: dvě hodiny po půlnoci. Uplyne víc než minuta (přesně pětasedmdesát vteřin, počítal jsem to) a teprv tehdy se ozvou slabším, ale pronikavým zvukem hodiny na pravoslavném kostele, ty rovněž odbíjejí své dvě hodiny po půlnoci. Chvilku po nich tlučou chraplavým, vzdáleným hlasem hodiny na věži u Begovy džámie, ty však odbíjejí jedenáct hodin, strašidelných tureckých hodin, podle podivných počtů vzdálených a cizích končin světa. Židé nemají své hodiny, které bijí, zlý bůh sám jediný ví, kolik je u nich právě hodin, kolik podle sefardského a kolik podle aškenázského způsobu počítání. Tak i v noci, zatímco všichni lidé spí, bdí v odpočítávání bezpočtu hodin hluboké noci rozdíly, jež dělí všechny spící lidi, kteří se, když jsou vzhůru, radují a rmoutí, hodují a postí se podle čtyř různých, mezi sebou navzájem znesvářených kalendářů a všechna svá přání a modlitby vysílají k jedinému nebi čtyřmi různými církevními jazyky. Tento rozdíl se pak, někdy viditelně, jindy neviditelně a pokrytě, vždycky podobá nenávisti, často je s ní naprosto totožný.“
Ivo Andrić, List z roku 1920

Based on Hobsbawm’s notion of “invented traditions,” this thesis argues that the Serbian warrior tradition, the hajduk, was formalised from the folk oral epic tradition into official state practices. Using reports from the Balkan Wars of 1912-1913, military histories of Yugoslavia’s Second World War, and case files from the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia (ICTY), this thesis shows how the hajduk epics were used to articulate war programs and formations, to construct perpetrator and victim identities, and to help encourage and justify the levels of violence during the Yugoslav wars of succession, 1991-1995. The thesis shows how the formalising of the invented hajduk tradition made the epics an important part of political and military mobilisation for at least the last two centuries. During Serbia’s modernisation campaign in the nineteenth century, the epic hajduk traditions were codified by Serbian intellectuals and fashioned into national stories of heroism. While cleansing territories of undesirable populations during the Balkan Wars of 1912-1913, the hajduks were portrayed in the tradition of nation builders by the Kingdom of Serbia. The hajduk tradition was also mobilised as Nazi Germany invaded Yugoslavia in 1941, with both Draža Mihailović’s Četniks and Tito’s Partisans appropriating the historic guerrilla tradition. During the “re-traditionalisation” period under Slobodan Milošević in the 1980s, the invented hajduk tradition was again mobilised in the service of war. As Bosnian Muslim bodies were flung from the Mehmed Sokolović Bridge in Višegrad in 1992, the Serbian perpetrators dreamed of themselves as avenging hajduks thus justifying a modern ethnic cleansing.